Planescape: Torment mi nepřišel moc ukecaný. Jednotlivé konverzace většinou nejsou extra dlouhé (až na výjimky). Je jich sice hodně, ale mezitím objevuješ svět a tím se to pěkně rozkouskuje. Pro znalce zasazení(což jsem v době hraní absolutně nebyl) to má výhodu v tom, že nemusíš nad spoustou podivných věcí tolik uvažovat a můžeš se soustředit na příběh. Pro znalce to bylo i vyvíjené a asi i proto to finančně neuspělo. Podobně jako fanoušky velebená papírová předloha, která nakonec taky finančně propadla.

Disco: Elysium je tvrdší oříšek, protože textu má o dost víc, náročnějšího a pokud to hraješ poprvé, tak prostě znalec zasazení nikdy nebudeš. Jenže vyšlo v jiné době a hype kolem toho zařídil slušné prodeje.

Disco je hodně náročná. Kdybych to věděl, tak to nerozehrávám. Díky tomu se asi vyhnu i Tides of Numenera.

Ono, hra je to dobrá, ale hodně textově zaměřená. Prokecat jednu postavu trvá i desítky minut. A nevyplatí se přeskakovat. Svět je cizí a vy se snažíte pochopit celý kontext, kde vlastně jste a co se kolem vás děje.

Prvnich 16h jsem tak strávil většinu času konverzovanim. Což o to, svět je to zajímavý, i ta zápletka, ale pokud si chce zahrát a ne jen číst, tak je to dost náročné.

A to jsem dohrál Planescape, kde prvních 8h kecáte jen s postavami.

Z Disco Elysium-like her, mi tahle přišla nejhorší. Víc se mi v rámci Steam next festu líbily Tides of Blazefall a Celestial Return.

Zero Parades působilo neskutečně "křečovitým" dojmem co do writingu.