Diskuze OSOBNOSTI.cz

Já chci osobně pomáhat těm lidem co ve společnosti nejvíce trpí, a když nemužu chci o tom alespon psát jak se tím vnitřně už užírám že nemužu těm lidem osobně pomoci. Vždy jsem nejvíce miloval a obdivoval práci zdravotníku (zvláště ted v první linii s covidem-19), přijde mě že právě medici zastávají tu nejduležitější profesi která muže bít ve společnosti - která je přitom mnohem nesmírně duležitější a cenější než je samotná vysoká politika, a Češi k tomu (k jejich profesi) už nemají žádnou uctu a respekt. Bohužel. U mě přetrvává jen má osobní bezmoc, životní beznaděj, post schizofrenní deprese až apatie... nic dobrého a pozitivního. Narozdíl od Wimma, kterýho si osobně vážím a obdivuji ho jako velice upřimného, ctižádostivého a charakterního čestného člověka, nedokážu své hluboké city a myšlenky zprostředkovat druhým lidem tak jasně a srozumitelně jako on abych něco ve společnosti kritizoval v co nejširším kontextu citlivě a s láskou a s porozuměním. To se mě stále nijak nedaří. A nejsem na to nijak osobně hrdý. Cítím že mým vlastním udělem více než pomáhat je o své duševní trýzni a bolesti druhým možná ted prozatím raději psát. Psát o svých vlastních pochybnostech k sobě samému. Vždycky byla a je pro mě přednější a mnohem duležitější už v životě na prvním místě upřímnost k sobě samému než přizpusobení se jen dnešní zkorumpované ,,morálce" lidí většinové konzumní společnosti.

Wim definuje násilí ve filmu "Linie Násilí" slovy: ,,strach (jinými slovy k tomu osobně dodávám dalo by se také říct že právě bezmezným a slepým podřizováním se svýmu strachu, kterému neurčíme hranice se snadněji šíří nenávist a zlo k druhým lidem), nedostatek lásky, (...a dostatek naslouchání, komunikace a pozornosti), emocionální msta (právě ta je už nejčastější, nejhorší a nejzákeřnější v lidech!! - ta je nevyzpitatelná v nás samích)... ke snímku "Palermo Shooting" bych prozmněnu citoval slova Lva Nikolajeviče Tolstého: ,,Člověk by mněl umírat jako pokácený strom - (bez výčitek svědomí k sobě samému), dustojně, čestně a krásně!!" - právě jen téhdy kdy je na smrt sám připravený!! A jak Ingmar Bergman v "Sedmé Pečeti" tak i Wim Wenders v "Palermo Shooting" oba dva nejlépe ví, si uvědomují že právě smrt a umírání je v evropské společnosti coby téma k diskusi velké, největší neznámo a tajemství, a oba dva se to po svém svými výše zmíněnými filmy snažili ke konci svého života změnit!! Přitom v asijské společnosti není téma smrti a umírání takové tabu jako je tomu v evropské společnosti. Bohužel!!

věnováno Wimmu Wendersovy!: mám několik tajemství, o kterých už nemužu mluvit a které v sobě musím dusit, protože jsou ve společnosti tabu. Mužu jen nastínit čeho se to přibližně týká: jako dítě jsem si prožil a vytrpěl až do své dospělosti domácí násilí, poznal jsem co je dáno v lidské povaze, co to je bít obětí domácího násilí i (její) aktér, spolupodílet se na tom, co je pro mě bolestné a nepříjemné a nepřijatelné. Poznal jsem co to je sadismu. i masochismus v té nejhorší lidské podobě a snažím se to dnes vždy striktně oddělovat a rozlišovat (ačkoliv prý podle psychiatru to není jednoznačně už možné, není totiž jedno bez druhého, je jen sado-masochismus), který se kdysi promítl i do mé několikaleté obliby rockové hudby v německém jazyce s albem "Mutter" od Rammstein a později jsem toužil stále více přecházet do bipolární poruchy (už do těžkých mánio depresivních stavu) s poslechem alba "Auswartsspiel" od Die Toten Hosen, což nebylo pro mě vubec snadné. Přesto souhlasím s Wimmem v tom s tím že "Zlo není v lidech, ale uměrně ve vzdálenosti mezi nimi samími." (V nedostatku vzájemné komunikace s druhými lidmi) a že "Krom lásky už není nic jiného pro co by stálo za to žít" (Wimm je totiž celoživotně hluboce zbožně přesvědčený protestant, lutherán) Moje matka byla lehkomyslná a nezodpovědná, v době těhotenství užívala alkohol, proto bylo u mě v dětství podezření na ADHD (na hyperaktivitu v dětství s poruchou soustředění se a pozornosti). V roce 2008 moje matka zemřela na rakovinu plic ale myslím si, domnívám se že i dlouho chtěla vlastně zemřít, myslím si že ji puklo srdce a nedokázala se už dál dívat na realitu která je. Od svých 15 let trpím paranoidní schizofrenií (paranoia značí obavy, strach, neduvěru, podezíravost...a další příznaky, mezi které patří sluchové halucinace ,,hlasy" a špatná mylná přesvědčení ,,bludy"), dnes přehodnocena na reziduální schizofrenii, trpím též kvuli své celoživotní zkušenosti s domácím násilím post traumatickou stresovou poruchou a panickou poruchou z psychotických schizofrenních atak, upřímně prodělal jsem 3 paranoidně schizofrenní ataky s hlasy se sluchovými halucinacemi a s bludy, tj. s mylným přesvědčením že mě druhý lidé pronásledují a snaží se mě otrávit a zabít. (a skončilo to mou nedobrovolnou ustavní detencí) Tady bych připomněl už Campina právě ve filmu Wimma Wenderse "Palermo Shooting"(2008), který je pro mě příznačný a sleduji v něm jistou paralelu s tím co jsem si do jisté míry svým zpusobem prožíval právě osobně já. Nejvíce jsem v životě brečel při přesvědčení že brzo zemřu, že budu zavražděn a přičemž i že umírám. Vzpomínám si že to bylo při pobytu na ubytovně v Hradci Králové současně při poslechu písní z "Akustického Alba" od ruských Korol i Shut, které se mě tím navždy vryli do srdce a do paměti. Nikdy v životě už nezapomenu na ty obavy a strach z blížící se smrti, které jsem měl, který pláčem a slzami spalovali jak ohen mé srdce.

režie Wimma Wenderse skvělé písně "Warum Werde Ich Nicht Satt" německých Die Toten Hosen. Dobrá a názorná ukázka majetku a finančně chtivé konzumní společnosti, v dusledku pak najivně egoistické a sobecké, násilné a lhostejné k osobě druhých lidí!!!. A nepřehlédl jsem přívěšek Campina na krku v hudebním klipu k této písni - ptám se sám sebe je to snad odkaz na svatý Grál?!!!, který (jehož hnutí Svatého Grálu) má kořeny právě v Německu a myšlenky hnutí Svatého Grálu génius Zla Adolf Hitler ve své době rafinovaně sám využil a až mysticky propagandisticky zneužil k obrazu svému, k obrazu Německa jakožto druhého vyvoleného národa. Už jen to že Wim je křestan, protestant-lutherán a teolog by tomu hodně nasvědčovalo stejně jako Campinuv na noze už vyditelně vytetovaný mučednický křestanský kříž!!! Tak řekněte sami kde je pravda!!

A ted něco co se o Wimmovy už na wikipedii otevřeně nikde nedozvíme: ,,V letech 1967 až 1969 žil Wim Wenders v Mnichově ve společnosti nebezpečně a bezohledně fanaticky těch nejvášnivějších a nejutopističtějších anarchistu, tedy mezi mnoha levicově smýšlejícími mladými lidmi. V jejich čele stáli 2 velký občanský vzbouřenci Fritz Teufel a Rainer Langhans." - jak k tomu Wim svými slovy dodává: ,,Točil jsem policisty při veřejných občanských manifestacích. Byl z toho "Polizei-film" o policejní strategii. A pak nás začali pronásledovat. Proti Teufelovi a Langhansovi byl sehrán velký vykonstruovaný zmanipulovaný soudní proces. Použili k tomu mimo jiné i mé filmy, aby nám tak dokázali co jsme to za podvratné živly. (Wim Wenders byl přitom sám v té době zatčený při demonstraci konající se proti utoku na předsedu protiparlamentní levicové opozice Rudiho Dutschkeho, který byl postřelen a vážně zraněn s trvalými následky) Langhans dostal 7 let na tvrdo a překvapuje mě dnes, že ho policisté svými metodami k donucenému přiznání své osobní viny nezlomili. V té době se z vás stal levicový terorista, bud anebo jste se psychicky zhroutil. Namířil jsem si to do Palestinských výcvikových táboru, ale v Římě jsem své snažení zarazil. Nějak mě to pak všechno došlo."....vzpomíná na neklidnou a bouřlivou dobu Wim Wenders, který sám byl přitom jak už bylo výše zmíněno v letech 1969 přitom téhdy sám zatčený za nelegální učast na občanské demonstraci veřejně protestující proti utoku na Rudiho Dutschkeho, předsedu mimoparlamentní levicové opozice. A svými slovy dnes Wim připomíná: ,,Ta doba mě bez jakkýchkoliv pochybností hluboce ovlivnila a utvářela - zvláště pak v souvislosti s rokem 1968, kdy jsem také stál víceméně ve středu tehdejších politických aktivit, také jsem bydlel v sociálních komunách (snad něco obdobného jako jinými slovy dnes řečeno squatt) a částečně i s lidmi, kteří se později dostali k militantním hnutím združené pod R.A.F. ("Red Army Fraction"), Rudé Frakce Armády - a v tomto bodě jsem se s celým tím hnutím osobně pak rozešel. Vlastně jsem si vždycky říkal, že mnozí z těchto lidí měli skutečně skvělé a cenné myšlenky, ale prosazovali je pak zcela masochisticky příliš násilně proti svým vlastním nejhlubším citum a tím i proti svému vlastnímu osobnímu svědomí a jinými slovy lépe a respektive řečeno, tyto myšlenky už potom neměly nic společného s jejich nejhlubšími city (příčili se jejich osobnímu svědomí), a tím podléhali dojmu, omylu, že sami mohou mluvit za druhé lidi, že snad mohou mluvit za všechny lidi, za celou jednu neštastnou poválečnou německou generaci a to právě bylo přitom to nejvíce nebezpečné na jejich osobním nadšení se pro své velké myšlenky. A musím osobně k tomu říct, že ta doba ve mě zanechala velké osobní rozčarování svých předešlích představ..." Zde Wimm se ukázal jako vynikající psycholog pohlížející hluboko do nitra lidí sympatizujících s R.A.F. viz. zde muj odkaz. na filmový snímek "Baader Meinhof Komplex" o R.A.F. (zdroj!!: převzato z knihy Peter Gavalier "Spletité Cesty Wimma Wenderse")

Wimmovy filmy (především z řad road-movie "Land of Plenty", "Palermo Shooting", "Dont Come Knocking"...) jsou vždy vysoce velmi pro sociálně výchovné a společensky už kulturně své diváky Wim vysoce vzdělává v dnešním špatném pro americkém trendu dnešní masové konzumní společnosti zaměřené více na své osobní sobectví, na narcistický egoismus, na aroganci a lhostejnost - nevím zda by se mnou souhlasil Wim Wenders, ale právě americkou konzumní společnost sám ostře kritizoval Wim právě ve své eseji pod názvem "Americký Sen" s podtitulem "Nezvěstný" při svém pobytu v Americe v 80. letech - nevím zda by se mnou souhlasil Wim Wenders právě ohledně toho že když dáte lidem přespřílišnou osobní svobodu, neví si s ní jednoduše rady a začnou ji spíše zneužívat k těmto svým povahovým vlastnostem po svém nebo jinými slovy začnou si ji vykládat ,,povahově" po svém zcela mylně že každý má a muže (,,má právo") myslet především jen sám na sebe a starat se jen sám o sebe, a nikoliv myslet a starat se o druhé lidi, to je největším zlem pro amerického trendu dnešní masové konzumní společnosti, která v nás plodí velmi nespolečenské, asociální jednání právě proto že nás utvrzuje ve vlastnostech jako (jakými) je sobectví, narcistický egoismus, nezájem a lhostejnost. A závěrem musím říct že konzumní společnost je vždy asociálně zaměřená na sobectví, nezájem o druhé lidi, na lhostejnost a narcistický egoismus. Vím že se rád opakuji a utvrzuji se v tomto svém přesvědčení, nicméně opakování je matka moudrosti.

Wimme svymi road movie filmy LAND of PLENTY a mysteriózním PALERMO SHOOTING zůstávás v mem srdci navždy a nikdy na tebe nezapomenu Wimme!!

Ale ted prozměnu konečně už vážně. Jsou od Wimma Wenderse pro mě osobně filmové především road-movie snímky ze 7O. let, které mě osobně nesmírně nudí a které považuji divácky za pruměrné a za nezáživné. Jsou to: "Alice in den Stadten" (1973, "Alice ve Městě"), "Falsche Bewegung" (1974, "Falešný Pohyb"), za nějž Wenders obdržel Zlatou Německou Filmovou Cenu za režii, scénář, kameru, střih a pro herecké obsazení, "Im Lauf der Zeit" (1975, "V Běhu Času"), za který Wenders získal cenu FIPRESCI na MFF v Cannes a též ocenění na MFF v Chicagu. Navzdory tomu to nic nemění na tom že mě dodnes snímky vubec neoslovili a osobně nezaujali, osobně bych uvítal delší stopáž záběru překrásné a skutečně podmanivé kamery Franze Lustiga v road-movie snímcích "Land of Plenty" (2003, "Země Hojnosti"), aby toho bylo pro diváka osobně více vidět z překrásné, i když z ,,vyprahlé" z nekonečné americké krajiny a "Palermo Shooting" (2008, "Přestřelka v Palermo"), kde je Franzem Lustigem prozměnu už krásně a pusobivě nasnímané nejen městské historické prostředí Palerma. Tyto dva filmy si jistě zaslouží delší stopáž především vzhledem ke skutečnosti, že právě německý kameraman Franz Lustig dnes zaslouženě patří ke špičce evropských kameramanu. Je bezesporu jedním z nejlepších evropských kameramanu! Nelíbil se mě osobně vubec ani snímek "Der Amerikanische Freund" (1976, "Americký Přítel"), který získal cenu Německých filmových kritiku a další ocenění, ani film "Der Stand der Dinge" (1981, "Stav Věcí"), navzdory už tomu za který Wim Wenders získal Zlatého Lva a Cenu FIPRESCI na MFF v Benátkách i další ocenění v Německu jako například Zlatou Německou filmovou cenu za kameru a další..., nelíbil se mě vubec film "Hammett" (1980). Výjimku hodné pozornosti má u mě jako u diváka Wendersuv road-movie snímek "Paříž, Texas" (1983) -Zlatá palma, Cena Ekumenickej poroty a Cena FIPRESCI či Cena BAFTA za režii a nominace za nejlepší film a adaptovaný scénář a nespočet dalších ocenění- a alegorické "Der Himmel uber Berlin" (1986, "Nebe nad Berlínem") s obdrženou Cenou za režii na MFF v Cannes a s Evropskou filmovou cenou za režii a pro herce ve vedlejší uloze, a k tomu všemu ještě Zlatá Německá filmová cena za režii, ocenění Independent Spirit Award za nejlepší zahraniční film, ocenění asociace filmových kritiku LAFCA a NYFCC, NSFC a řada dalších. Za velmi slabé až podpruměrné filmy od Wimma Wenderse prozměnu osobně považuji "Until the End of the World" (1990, "Až na Konec Světa"), "Lisbon Story" (1994, "Lisabonský Příběh"), "The End of Violence" (1997, "Linie Násilí") a to navzdory Zlaté Německé filmové ceně za režii, která "Linie Násilí" obdržela, a "The Million Dollar Hotel" (2000) bez ohledu už na to že film získal Cenu filmové poroty - Stříbrného medvěda na MFF v Berlíně. To co upřímně milujeme většinou i nekriticky obdivujeme, u mě tomu už osobně naštěstí tak není, já se vždy snažím sjednotit citlivou kritiku s pečlivým oceněním. A jak doufám, při troše štěstí v tom osobně i vynikám.

"Land of Plenty" ("Země Hojnosti"). To je zcela jiný, odlišný, je to EVROPSKY POHLED NA AMERIKU po neštastných a otřesných událostech teroristických utoku na Obchodní Světové Středisko (WTC) na New York z 11.září, který by se v hollywoodské ubohé produkci neuplatnil a neprosadil, očima člověka (Wimma Wenderse) který v ní dlouho profesně žil a zná sám nejlíp realitu zdejší politiky a společnosti. Je to duležitý a ve společnosti stále nadčasový film pro Wimma Wenderse byl myslím i rozhodujícím filmem, protože nikdo jiný z EVROPANU, jakým je němec Wim Wenders, který vášnivě rád cestuje po světě a rád poznává dějiny a životní uroven té které (země) společnosti tolik neobdivoval a nemiloval krásu nekonečné americké krajiny stvořenou k nekonečnému toulání se a k poznávání sebe sama (o nutnosti cestování mu pojednával a psal již J.W. Goethe, Albert Camus či Rainer Maria Rilke - nad nimiž, nad kterými Wimm Wenders tolik rád intelektuálně nekonečně hloubá a diskutuje). Je to velmi přínosné road movie o hledání své vlastní rodiny a s tím životní jistoty v nejisté době. Je to ze strany Wimma Wenderse ostrá a jednoznačná kritika politiky válečného tažení na Blízký Východ George Bushe, kritika chudoby a bídy obyčejných američanu poukazuje prozmněnu na špatný sociální systém americké společnosti a odčernění Arabu a Islámu jako ne vždy nezbytně nutně násilné ideologie a další.... ale Wimm Wenders Ameriku snad obdivuje, ale nepříjímá ji už nekriticky, nepodporuje sám přitom nijak americký trend dnešní konzumní společnosti, tím se liší od mnoha jiných EVROPANU žijících v Americe, ale nacházejících se raději zpět v Evropě - protože díky pobytu v Americe si Wimm Wenders jak je známo uvědomil svou EVROPSKOU příslušnost a identitu.

Ahoj Wimme, zdravím tě, nemám nic jiného a vlastně nic lepšího na práci než snít o pořádně naježených liškách v Hořicích! Snít se o liškách musí!, a jako velmi neuspěšný ,,spisovatel" alespon uspěšně proslavím Hořice v Podkrkonoší. Že jsem tu byl, žil a snil o liškách! Kdesi za obzorem...