Zajímavý článek. Pravda s touto hrou nemám přímo zkušenosti (ale asi se na ní podívám) ale v D&D jsme s tím dost pracovali a máte pravdu že s klerikama to může být kdovíjaké, hrál jsem s lidmi kteří své božtvo brali podobně pragmaticky jako warloci své patrony, ale hrál jsem i s takovými kteří naopak aspekt víry brali velmi vážně. S jednou mojí postavou jsem si velmi vyhrál, Bard který byl posedlý hledáním příběhů hodných básně/písně narazil na téměř zapomenutou mocnou rasu, a začal věřit že zcela nevyhynuli a některým z nich se podařilo nabýt božství. Bard je začal uctívat jakožto bohy reprezentující proto lyrickoepický hrdinský epos, ve snaze odhalit jejich další příběhy. Asi rok (skutečného času) to byl pouze aspek této postavy bez jakéhokoliv vlivu na hru, mimo RP, které to do hry přinášelo.

Ke článku samotnému, termíny pochyby, vědění a víra spolu bezpochyby souvisí, ale nemyslím že až takto. Pochybnost není součástí víry a vědění není jejím opakem. Věřící člověk prostě věří, pochybující člověk pochybuje, často se setkáváme s termínem krize víry, to je právě okamžik kdy pochybujeme. Můžu pochybovat o aspektech, ale víře samotně to nedává moc smysl. Ie, můžu pochybovat o smysluplnosti svatého přijímaní, ale pochybovat o existenci Krista ne. Taková pochybnost už jde mimo rámec víry. Stejně tak vědění, když se zeptáte věřícího, můžete dostat tuto větu. “Já vím že bůh je.” “Jak to můžeš vědět?” “Protože věřím.” Víra není spektrum, je to prostě ano, ne. Spektrum může být v co, ne však jak. Znova příklad, věřím v “boha který to se mnou myslí dobře” ale pochybuji o tom že to je Kristus. Potom jsem věřící, ale nejsem věřící křesťan.Vaše příklady pochybností, nejsou pochybnostmi víry jako takové, ale víry v jednotlivá dogmata. Ie. V Krista stále věřím, ale nevěřím/pochybuji, že je třeba se zpovídat. Pochybuji že je třeba před spaním se modlit … Slovo které se pro to často používá, je ortodoxnost, ale spíš než míru víry  v boha, se tím vyjadřuje míra dodržování pravidel respektivního organizovaného náboženství. 

Co to znamená pro RP. Pakliže postava věří že nejěký úkon je důležitý v kontextu její víry, tak jeho neučinění, by mělo mít důsledek, zpravidla osobního charakteru, obvzlášt pokud je postava přesvědčena o negativních důsledcích, dokud neprovede úkon který její pochybení napraví. Zde zálaží právě na ortodoxnosti, dané postavy a pak pochopitlně na vnějších vlivech (Pokud je učinění/neučinění nějakého úkonu vnímáno jako společenské tabu, měla by pro to postavy mít důvod). 

Vývoj víry, ano, naše názory a názory postav se můžou vyvíjet, ale dovoluji si upozornit, že tyhle změny bývají dosti pozvolné, napříč celkem dlouhou dobou, obzvláště pokud více vybočují z normy. 

Takže jak nejlépe hrát věřící postavu když sám nejsem věřící? 1. Pamatovat si že moje postava nejsem já. Já nevěřím v existenci Ugutha, Lear věří v existenci Ugutha.

2. Lear věří v Ugutha, protože mu to dává smysl. Věří že Ughut je téměř zapomenutý bůh, který od svých věřících chce poděkování za úspěšný lov a přežitou zimu kde vedl jejich ruku, a odvátil ty nejkrutější větry. 

3. Lear věří stále, nemá pochybnosti, ale v rámci své víry koná úkony, jen dle pravidel ktará přijal za své. Kdyby Lear kvůli okolnostem nemohl poděkovat za úspěšný lov, tak by po dalším lovu provedl rituál díků více formální jakožto omluvu za své předchozí pochybení.

Uff to byla stěna. Ještě jednou díky za hezký článek.

Díky za inspirativní článek a zajímavý komentář Dvorky. Můžu se podělit o můj názor? Jsem věřící a při čtení článku jsem si uvědomil, že i ta víra a její praktikování je jistý druh role playe (co vlastně v životě není?). 

Věřím, ale nevím. Kdybych věděl, nemusel bych věřit. Moje víra je neustále atakována, či prověřována pochybnostmi. Krizí víry jsem si taky prošel a jistě ještě mnohokrát projdu. A je to tak správně, jinak by to nebyla víra, ale vědění. A dogmatismus. Myslím, že lidí, kteří opravdu ví, je mezi věřícími pár a kdo ví jestli vůbec nějací. To, že si mnozí myslí, že ví, je věc jiná. 

Můžu pochybovat o existenci Boha či Krista a být věřící křesťan? Dvorka píše, že ne. Pokud pochybuji permanentně (je to setrvalý stav), tak jasně, že se to neslučuje. Ale jestli se někdo ptá, zda mě během mše někdy napadlo, jestli tam nahoře někdo skutečně poslouchá, nebo jestli si tady v kostele děláme jen takový LARP, tak jo. Napadlo. Napadlo, protože nevím, ale troufám si věřit. 

Takže ten role play - snažím se chovat dle zásad Desatera, podle toho, jak by se asi choval Ježíš. Nehraju si na Ježíše, ale hraju si na archetyp správného křesťana. Samozřejmě v tom strašně selhávám.

Trochu mi uteklo, co jsem chtěl vlastně na začátku říct. Možná narovnat pohled na to, jak smýšlí (někteří) věřící. Že nás třeba nežene nějaké nepopsatelné silné vnitřní pnutí (tady bych chápal nejistotu, jak tohle v RPG zahrát), ale vědomé rozhodnutí, životní postoj, krédo.