Diskuze OSOBNOSTI.cz

Psáno s vděčností a s nejhlubší láskou pro Wimma: Byl jsem osobně velkým a nadšeným vášnivým hledačem smyslu života, a přesně právě to se mě stalo už osudným! Bez vytrpěné (bolestně protrpěné) lásky jsem žádný smysl života nenašel! Jen jsem filozofií hluboce marnil ,,svuj" čas, který se mě ted naplnil. Proto už osobně nejvíce pohrdám Wimme právě filozofií! Jsem připravený a odhodlaný, jsem myslím a doufám rozhodnutý už pomáhat nejvíce jen těm lidem co ve společnosti už těžce a nejvíce emočně strádají a trpí - to je duševně nemocným lidem a obětem domácího násilí! Nikdo Wimme až na výjimky už netrpí více než právě slovy Dostojevského tyto ve společnosti druhými ponížení a ponižovaný lidi! To je bohužel to jediné co muže už změnit mé konečné rozhodnutí se právě pro eutanázii, kterou zamýšlím zcela vážně! Prozatím nemám bít v životě na co ,,právem" už osobně hrdý - nezmohl jsem se totiž v minulosti ve svém životě navíc než ve své ,,fanatické" oblibě rockové hudby Die Toten Hosen recitovat už některé české překlady jejích textu písní, protože kromě až na výjimky skutečně dobrého překladu písně "Deutsch in Willkomen", "Tauschen Gegen Dich", "Am Ende", "Alles Wird Voruburgehen", "Alles ist Eins", "Unser Haus"... a několika málo dalších písní jsem si sám sobě spíše dnes už připadám bít jako skutečně ,,pěkný pitomec" právě kvuli velice nepřesným a nevydařeným (a tím i zavádějícím) českým překladum textu písní ze zdroje z webu karaoketexty.cz. A musím přiznat velice nepřesné a zavádějící české překlady textu písní Die Toten Hosen ze zdroje právě na tomto webu! Němčina se skutečně obtížně česky překládá! Němčina je Wimme velice a hluboce krásný melodicky znělí ,,poetický" jazyk, který osobně obdivuji, ale ve svých (přibližně ze 70%) intenzivně už narušených a tím v dusledku omezených kognitivních schopnostech jeho znalosti nijak už nedosahuji, protože německý jazyk má širokou bohatou slovní zásobu ve srovnání právě s angličtinou. Ale o tom jsem psát už nezamýšlel a nechtěl, to jsem domnívám se už v komentáři věnovaný tobě vubec nepatří. Přesto to zmíním právě proto, protože jsi právě s Andreasem Fregem (zvaný Campino) už osobně velice dobří přátelé. To víš Wimme sám.

Wim Wenders nedostudoval krom jiného medicínu. Medici zastávají už tu nejduležitější, nejtěžší a nejzodpovědnější profesi ve společnosti, které si osobně nejvíce v životě hluboce vážím. Vždy mě fascinovala jejich odvaha, starostlivost o druhé lidi a obětavost pro druhé (pro své pacienty) v zájmu medicíny... resp. obdivuju jejich odvahu, zájem o druhé, pečlivost, laskavost, starostlivost, obětavost a zodpovědnost, ta nejbolestnější a nejtěžší zodpovědnost za zdraví a život druhých lidí u mě vzbuzovala a podněcovala vždy nejhlubší uctu a nesmírný respekt k těmto lidem - k lékařum, protože právě tyto povahové vlastnosti se ve vysoké politice už bohužel nenajdou - přičemž právě do vysoké politiky už nejvíce patří. A to protože jsem byl s post traumatickou a jinak schizofrenní panickou poruchou už několikrát odkázán na rychlou zdravotní pomoc. Wimmuv otec byl lékař - chirurg -, který nebyl nacista, naopak jeho otec s nacisty vždy osobně těžce bojoval pro své katolické hluboce křestanské přesvědčení a byl kvuli tomu i nacistickým fanatismem stíhaný (dalo by se říct že trpěl v tehdejší době a společnosti za své vyznání a přesvědčení) a podle Wimma takový hluboce kladný a názorný příklad do života nejde už jen tak setřást. Wimm pochází z katolické rodiny, ale sám se přitom hlásí k lutheránství, jinými slovy k protestanství. Obdržel vedle vysokých čestných státních vyznamenání čestný doktorát z teologie.

V road-movie snímku "Land of Plenty" ("Země Hojnosti") němce Wimma Wenderse jsem si nejvíce oblíbil 3 filmové scény: 1) ,,Když Lana (Michelle Williams) četuje se svým přítelem přes notebook, kamera nám (divákovy) vzápětí dá následně nahlédnout do spuštěného videa, ve kterém vidíme doprovod učastníku pohřbu civilní obětí války, kdy slyšíme bezutěšný pláč a naříkání ze zoufalství z bezmoci a z bezradnosti rodinných příbuzných oběti (která už je na Blízkém východě, v Iráku jen jednou z mnoha civilních obětí války), kdy přes rakev je přehozena stuha s citátem připomínajícím nám to že ,Bolest z míru je lepší než agonie z války'. Poté kamera najede na polocelek se záběrem obličeje Lany jak nesmírně zvídavě, ale současně smutně a starostlivě, něžně už bezradně sleduje stažené video v notebooku a z pozadí se ,,teskně" a nostalgicky rozlehne teskná rocková hudba Thom and Nackt, která její pocity, či spíše emoce divákovy vyjádří v této situaci lépe než už právě to, co muže zabrat v této události už samotná kamera." Geniální nápad Wimme, je vidět že kameraman Franz Lustig má nesmírný cit pro kameru. 2) ,,Pro mě snad tou nejlepší scénou z tohoto filmu je vzájemný rozhovor Michelle Williams (Lana) a Johna Diehla v roli Poula nad neštastnými událostmi terroristických utoku na World Trade Center ("Světové Obchodní Středisko") v New Yorku z 11.9. 2001 v zátiší hřbitova kdesi v Troně, kdy každý však mluví už jen sám za sebe právě o svých osobních vzpomínkách, právě už ze svého osobního hlediska pohledu na tyto události tak jak si je přitom sám pamatuje a jak na ně už osobně vzpomíná a právě s Wimmem Wendersem a s divákem pozorně sledujeme to jaké osobní pocity už v nich jejich tyto osobní vzpomínky na tyto neštastné a otřesné události vyvolávají, a snaží se přitom osobně už přijmout či přijímat a pochopit osobní pocity a hledisko pohledu u druhé osoby na tyto události a ptát se sám sebe, se zodpovězenou otázkou jak tyto neštastné otřesné události dnes vlastně vubec ovlivnili současný (dnešní) život v Americe. Wim Wenders opět dokládá divákovi potřebu a nutnost citlivého a starostlivého, pečlivého vzájemného nasloucháni si k porozumění si svým osobním pocitum i názorum zda jsou oprávněné a správné nejen u sebe, ale i u druhé osoby. To je na filmech Wimma Wenderse přitom už krásné a vyjímečné. Naprosto znamenité. ,,Terroristé!?" (ptá se Lany Poul) a Lana mu odpovídá: ,,Ne!, byli to jen obyčejní lidé." ,,Tak proč oslavovali?" ptá se Poul a Lana mu na to odpoví: ,,Protože nás nenávidí. A protože nenávidí Ameriku!" (Popis 3 filmové scény už se mě do komentáře sem pravděpodobně nevejde, tak ji vynechám.) Považuji to osobně za své nejlepší divácké zhodnocení tohoto filmu Wimma Wenderse, i když jsem 3 scénu musel bohužel už uplně vynechat. Snad se vám má recenze filmu bude líbit. Gramatika ale není bohužel má silná stránka.

pro Wimma: trpím tou nejtěžší emoční deprivací, která ke schizofrenní depresi už patří. Navzdory tomu nejhoršímu u mě už převažují ze všeho nejvíce kladné rysi melancholika. A závěrem právě od doby od mého dospívání se zkušeností se schizofrenií, s touto pro mě těžkou duševní nemocí, která mě o všechno v životě připravila, o studii na základní i střední škole, o mé vrstevníky a o mé přátelé, o zaměstnání, o partnerský vztah, o možnost mé budoucí rodiny, kterou z duvodu mého duševního onemocnění schizofrenií už vubec neplánuji - za zkušeností s touto duševní nemocí, která je tím nejhorším, co mě v životě kdy potkalo. Protože schizofrenie - tato duševní nemoc - jen bere, ta nic dobrého, nic kladného a pozitivního už v životě nepřináší a jen bezmocně a bezradně sleduji jak čas mě bere to poslední v životě co ještě mám (ale nevím co to vlastně je). Osobně už jen bezmocně a bezradně sleduji jak čas neuprosně a nemylosrdně běží v životě dál a já všechno ztrácím, o všechno v životě přicházím, a nic pro sebe a pro druhé lidi už neznamenám, nikam v životě nepatřím, nic v životě nemám a já díky tomuto duševnímu onemocnění schizofrenií žiju proto jen v minulosti a svou minulostí, to je to poslední co mě v životě ještě zbylo a zbývá, a čas nadále jen neuprosně běží dál, a já každou svou přítomnou chvilku jen ztrácím a promarním. Není pro mě žádné naděje, zustává jen osobní zoufalství, nejhlubší smutek, žal, osobní bezradnost, osobní bezmoc, jen lhostejnost a netečnost s apatií - s nejhlubší ztrátou smyslu života. A já se za schizofrenii, za toto své duševní onemocnění jen hluboce nenávidím a sebou samím jen hluboce pohrdám, nikdo z druhých lidí si skutečně neuvědomí a nevidí tu duševní bolest, tu trýzen a celé to duševní utrpení, protože je pečlivě před druhými lidmi skryto a já se už nedokážu na toto své duševní onemocnění přitom dál dívat. Jsem krajně zoufalí, ale nepřiznám si to vubec. Je mě to lhostejné, protože sám pro sebe už se netrápím a trápit se sám pro sebe už nechci a nedokážu. Vím že partnerský vztah nezvládnu a že bez partnerky se nikdy z tohoto duševního onemocnění už nijak ,,neuzdravím". Skutečně nechce se mě s duševním onemocněním schizofrenií žít dál a nebudu s ním umírat smířeně, nýbrž s výčitkami k sobě samému, se záští k sobě a s lítostí. Jiné vysvobození z nesmírné duševní bolesti a samoty už není a nemuže bít než právě v eutanázii. Nechci volit jiný zpusob než už ten bezbolestný. S eutanázií jsem osobně smířený.

Osobně cituji první list Korintským Sv. Pavla: ,,Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych už neměl, pak jsem jenom prachem ve větru. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, ale lásku bych už neměl - lásku bych už nepocítil - nic nejsem. Skutečná láska je trpělivá, laskavá, nezávydí, a nezná zášt. Protože proroctví - to pomine, jayzyky - ty ustanou, poznání - to bude překonáno (předčeno). A tak zustává v nás víra, naděje, láska... - ale největší z té trojice je právě láska." (první list Korintanum sv. Pavla) Když jsem se probýral monografií rusa Vasilije Rozanova (1856 - 1919), zaujala mě též jedna stat o lásce...: cituji ,,Každá láska je krásná a jedině ona je krásná, protože jediné, co je na světě pravdivé je právě láska. Skutečná láska vylučuje lež: první zalhal jsem znamená už druhé nemiluji anebo miluji druhé méně. Hasne-li láska, hasne s ní i pravda. Proto pobývat na zemi v pravdě znamená jediné - nepřestat druhé milovat..." Dle Wimma Wenderse je nenávist v lidech mstou téhdy, když neopětujem city druhých lidí. Jinými slovy za nenávistí v lidech je právě citová msta z neopětovaných citu, a pak k tomu ještě náš strach, který nemá přiměřené hranice a samozřejmě nedostatek pro mě již zmíněné samotné lásky. Protože je v nás dána touha, potřeba a snaha (po) znát už pravdu jedině o sobě samém, o své osobnosti a charakteru - to je pro mě samého už tím jediným smyslem ,,mého" (a doufám nejen mého) života. Podle Nikolajeviče Lva Tolstého člověk by měl umírat teprve až téhdy kdy je na smrt ,,sám už" připravený - jeho slovy by měl umírat jako pokácený strom - to je bez lítosti sebe sama a bez záště ke druhým lidem, měl by proto umírat dustojně, čestně a krásně. Wimm je celoživotně hluboce zbožně přesvědčený lutherán (protestant) a zabývá se přičemž sám teologií, z toho duvodu tento muj komentář jak se domnívám je zcela na ,,svém" místě, prostě jsem patří.

,,Zlo není v lidech, ale ve vzdálenosti mezi nimi, v nedostatku vzájemné domluvy, v nedostatku lásky, naslouchání druhým a v nedostatku vzájemného porozumění, protože kromě lásky už není nic pro co by stálo za to trpět a žít." (mnou doplněná a upravená citace Wimma Wenderse)

cituji Wimma Wenderse: Jsou i takové filmy, které nevyvíjejí nátlak na diváka, nýbrž poskytují mu volný, svobodný pohled. Jsou takové filmy. Vždy se snažím, aby k nim moje filmy patřily, aby také vznikaly teprve v hlavě toho kterého diváka, aby se stále zdviženým ukazovákem neříkaly: ted vidíš tohle a nic jiného! a tomu se má rozumět tak a tak! - nýbrž aby ukazovák schovaly a rozprostřely věci samotné, čímž by bylo možné - tak jako v životě - něco vidět nebo nevidět. To je těžké, protože v okamžiku, kdy člověk vypráví příběh zužuje pohled. A vyprávění příběhu je pro mě velkým problémem i proto, protože zužuje a má tendenci zjednodušovat pohled. A také manipulovat - jak diváky, tak i pruběh natáčení...(...) Doznává se Wim Wenders k tomu jak je těžké pro něj osobní životní příběh autenticky vyprávět a vubec svuj film právě natáčet. (zdroj: knížní titul Wim Wenders "Dech Andělu", aurora 1996)

"What Would America Be Without God?" (skutečný nápis podél silnice v USA... ze snímku "Země Hojnosti"). Díky Wimme!!!... to je Amerika z jiného pohledu.

Já chci osobně pomáhat těm lidem co ve společnosti nejvíce trpí, a když nemužu chci o tom alespon psát jak se tím vnitřně už užírám že nemužu těm lidem osobně pomoci. Vždy jsem nejvíce miloval a obdivoval práci zdravotníku (zvláště ted v první linii s covidem-19), přijde mě že právě medici zastávají tu nejduležitější profesi která muže bít ve společnosti - která je přitom mnohem nesmírně duležitější a cenější než je samotná vysoká politika, a Češi k tomu (k jejich profesi) už nemají žádnou uctu a respekt. Bohužel. U mě přetrvává jen má osobní bezmoc, životní beznaděj, post schizofrenní deprese až apatie... nic dobrého a pozitivního. Narozdíl od Wimma, kterýho si osobně vážím a obdivuji ho jako velice upřimného, ctižádostivého a charakterního čestného člověka, nedokážu své hluboké city a myšlenky zprostředkovat druhým lidem tak jasně a srozumitelně jako on abych něco ve společnosti kritizoval v co nejširším kontextu citlivě a s láskou a s porozuměním. To se mě stále nijak nedaří. A nejsem na to nijak osobně hrdý. Cítím že mým vlastním udělem více než pomáhat je o své duševní trýzni a bolesti druhým možná ted prozatím raději psát. Psát o svých vlastních pochybnostech k sobě samému. Vždycky byla a je pro mě přednější a mnohem duležitější už v životě na prvním místě upřímnost k sobě samému než přizpusobení se jen dnešní zkorumpované ,,morálce" lidí většinové konzumní společnosti.

Wim Wenders v březnu 1983 píše svou esejisticky směrovanou kritiku k filmu "Posledním Rodeo" režiséra Nicholase Raye s podtitulem "Muži v Aréně Rodea: Dychtiví" s odstavcem Uvnitř-venku: ,,Film o stárnutí a touze po mládí a o umírání na tento protiklad. Mnoho Rayových filmu pojednává o tomto i dalším rozporu: o přání zustat doma a zároven příslušet k cizině. V Posledním Rodeu si chtějí dva muži své role vyměnit a nemohou. A kdyby mohli? Pak by toho brzy litovali: oba chtějí hrát jak sebe, tak i toho druhého. Jeden, který má dost ,,života na silnici" a hledá pevné místo (zázemí, domov), a druhý, který se svého pevného místa pro tohle potulování vzdává a postupně tomuto životu stále více propadá. Tak se pozorují a touží stále dychtivěji po tom, čím právě ten druhý pohrdá. Až svou smrtí vystoupí Jeff z této soutěže. To znamená, že přesně vzato umírá právě proto, aby soutěž ukončil. Tak prapodivný jako sama scéna umírání je i prostor, v němž se odehrává.  Zcela zvláštním zpusobem nic nepředstavuje, kromě ,,vnítřního světa", jako kdyby ty čtyři zdi okolo Jeffa už samy byly smrtí. A když pak Wes a Louise vyjdou, ocitnou se doopravdy ve ,,vnějším světě", uplně netknutém tragickou smrtí, ozářeném sluncem. ...Poslední Rodeo je černobílý film, který natočil američan Nicholas Ray v roce 1951 pod názvem "Cowpoke" se Susan Haywardovou, Robertem Mitchumem a Arthurem Kennedym v hlavních rolích. Nakonec byl překřtěn na "This Man Is Mine"... (zdroj: knížní titul Wim Wenders "Dech Andělu", Aurora 1996, je ojedinělím a znamenitým výborem z kritik, eseju a rozhovoru právě s Wimmem Wendersem. Ps. Knížní titul je dnes nenávratně rozebrán)

věnováno Wimmu Wendersovy!: mám několik tajemství, o kterých už nemužu mluvit a které v sobě musím dusit, protože jsou ve společnosti tabu. Mužu jen nastínit čeho se to přibližně týká: jako dítě jsem si prožil a vytrpěl až do své dospělosti domácí násilí, poznal jsem co je dáno v lidské povaze, co to je bít obětí domácího násilí i (její) aktér, spolupodílet se na tom, co je pro mě bolestné a nepříjemné a nepřijatelné. Poznal jsem co to je sadismu. i masochismus v té nejhorší lidské podobě a snažím se to dnes vždy striktně oddělovat a rozlišovat (ačkoliv prý podle psychiatru to není jednoznačně už možné, není totiž jedno bez druhého, je jen sado-masochismus), který se kdysi promítl i do mé několikaleté obliby rockové hudby v německém jazyce s albem "Mutter" od Rammstein a později jsem toužil stále více přecházet do bipolární poruchy (už do těžkých mánio depresivních stavu) s poslechem alba "Auswartsspiel" od Die Toten Hosen, což nebylo pro mě vubec snadné. Přesto souhlasím s Wimmem v tom s tím že "Zlo není v lidech, ale uměrně ve vzdálenosti mezi nimi samími." (V nedostatku vzájemné komunikace s druhými lidmi) a že "Krom lásky už není nic jiného pro co by stálo za to žít" (Wimm je totiž celoživotně hluboce zbožně přesvědčený protestant, lutherán) Moje matka byla lehkomyslná a nezodpovědná, v době těhotenství užívala alkohol, proto bylo u mě v dětství podezření na ADHD (na hyperaktivitu v dětství s poruchou soustředění se a pozornosti). V roce 2008 moje matka zemřela na rakovinu plic ale myslím si, domnívám se že i dlouho chtěla vlastně zemřít, myslím si že ji puklo srdce a nedokázala se už dál dívat na realitu která je. Od svých 15 let trpím paranoidní schizofrenií (paranoia značí obavy, strach, neduvěru, podezíravost...a další příznaky, mezi které patří sluchové halucinace ,,hlasy" a špatná mylná přesvědčení ,,bludy"), dnes přehodnocena na reziduální schizofrenii, trpím též kvuli své celoživotní zkušenosti s domácím násilím post traumatickou stresovou poruchou a panickou poruchou z psychotických schizofrenních atak, upřímně prodělal jsem 3 paranoidně schizofrenní ataky s hlasy se sluchovými halucinacemi a s bludy, tj. s mylným přesvědčením že mě druhý lidé pronásledují a snaží se mě otrávit a zabít. (a skončilo to mou nedobrovolnou ustavní detencí) Tady bych připomněl už Campina právě ve filmu Wimma Wenderse "Palermo Shooting"(2008), který je pro mě příznačný a sleduji v něm jistou paralelu s tím co jsem si do jisté míry svým zpusobem prožíval právě osobně já. Nejvíce jsem v životě brečel při přesvědčení že brzo zemřu, že budu zavražděn a přičemž i že umírám. Vzpomínám si že to bylo při pobytu na ubytovně v Hradci Králové současně při poslechu písní z "Akustického Alba" od ruských Korol i Shut, které se mě tím navždy vryli do srdce a do paměti. Nikdy v životě už nezapomenu na ty obavy a strach z blížící se smrti, které jsem měl, který pláčem a slzami spalovali jak ohen mé srdce.

,,My life was saved by Rock and Roll" (Velvet Underground) tímhle citátem s podtitulem nejprve hudba začíná psát Wim Wenders svuj článek Le Souffle De L'Ange ke svým krátkometrážním filmum k anglo americké rockové hudbě (Wimm si oblíbil kupř. právě Boba Dylana, Jimmiho Hendrixe, Rolling Stone, potom Van Morrisona, Animals, Pretty Things, stejně tak Nicka Cavea, už zmíněné Velvet Underground, Lou Reeda či zejména a především později U2 a nespočet dalších), kterou se nechal Wimm hluboce inspirovat a fascinovat a právě podnítit ke své vášni ,,neustále" cestovat po světě, Evropou počínaje, po Francii, kterou již navštívil především do Rakouska a stejně tak do Portugalska, Japonska, Austrálie a USA. U té cestovatelské vášně, která stála u zrodu jeho prvních road-movie snímku a cestopisných a hudebních dokumentu. I pro mě a pro muj život platí též už slavná věta skupiny Velvet Underground "My life was saved by Rock and Roll". Malé zamyšlení nad Wimmem.

Ptám se sebe kdy se konečně už řádně oficiálně dostanou (k sehnání) na DVD do české distribuce kvalitní filmy Wimma Wenderse "Submergence" ("Až na Dno") a "Všechno je v Pořádku" (nepamatuji si ted z hlavy originální název filmu, pod kterým byl natáčen). Přál bych si tyto filmové snímky skutečně moc vidět a poreferovat, ohodnotit je tu divácky. Recenzovat je tu divácky. Jsem už natolik znechucený a zklamaný převažujícím mainstreamem už naopak jen předražené zábavné té tzv. slavné hollywoodské produkce, vždyt je smutné a pro artové diváky zoufalé že se tyto filmové snímky "Až na Dno" a "Vše Bude v Pořádku" (vlastně neznám ted z hlavy už ani přesný český název) nedostali k uvedení řádně do českých kin! Říkám pryč a konečně k čertu s hollywoodem!! Kde to jsme že v Česku je poptávka jen po mainstreamové filmové produkci, která určuje poměry ve filmové branži a která nade vše rozhoduje pak u diváku. Ano inu když není poptávka na trhu, tak pak není a vlastně nemuže bít už ani nabídka. To je smutnou pravdou!. Jenže to není jen český problém že diváci jsou tupé a slepé a němé mainstreamové ovce, je to celoevropský problém, je to už celosvětový problém. Ptám se kdy se to změní? Zamysleme se laskavě konečně nad tím proč tomu tak je. Já nedávám (na to) ani tak definitivní odpověd, naopak si myslím že spíše se ted už sám sebe správně ptám. Pokládám tu ty správné otázky, at je zodpoví laskavě druhý, mě už to unavuje, kupř. proč už tu není žádná diskuse k Wimmu Wendersovy by mě upřímně zajímalo. Jistě mé komentáře se tu přece ostatními uživateli diskuse vubec nečtou a nehodnotí, píšu je snad do větru nebo sám pro sebe? Píšu je tak trochu už asi jen pro Wimma samotného že?, i když pravděpodobně nemá možnost je číst, inu všechno je to proto pro mě smutný a zoufalí! Stydte se všichni vy lhostejný ignoranti co diskusi k Wimmu Wendersovy tu lhostejně jen přehližíte. Možná za to ,,přece ani" nemužete, vím je to v české povaze bít dnes samolibě lhostejný ke druhým lidem, zvláště k těm kteří jsou už vysoce čestně státně vyznamenáni a vím je dnes tzv. ,,in" bít asociální. To je západním trendem, všechno je dnes přece podle USA jak má bít (že?). Domnívám se proto už že mé komentáře tu jsou naopak velmi už ,,levičácky" prosociální.

Jenom mě u Wimma nejvíce překvapuje skutečnost že na hluboce křestansky věřícího a zbožného člověka ve svém osobním životě sám dvakrát věrný a oddaný své partnerce nijak nebyl. Je několikrát rozvedený a inu jak je vidět protestantské (lutheránské) vyznání a přesvědčení nutně nemusí znamenat partnerskou spokojenost a loajalitu. No Wim asi upřímně melancholik zřejmě narozdíl o de mě už nebude. Wim výborně režíroval videoklipy irských U2 k jejich písním "Stay" (nostalgická připomínka alegorického filmu "Nebe nad Berlínem") a "Ground Beneath Her Feet" (uvodní písen k filmu "Million Dollar Hotel") a pro mě osobně k těžce mánio depresivním písním německých Die Toten Hosen, k jejich lyricky krásné a k příjemné písni "Auflosen" a ke znepokojivé "Warum Werde Ich Nicht Satt" (písen je kritikou dnešního konzumního zpusobu života). Narozdíl od fora Die Toten Hosen, kam jsem doufám psal své těžce ,,melancholické" komentáře uplně definitivně naposledy právě jsem doufám nepíšu naposledy. Wim by si to nezasloužil, když už jakkákoliv diskuse tu k němu uplně bohužel chybí a osobně to těžce nesu. Na osobnostech.cz se už informuje a diskutuje převážně o mainstreamu. Snažím se to raději proto změnit.

Dokument (retrospektiva) o Wimmu Wendersovy "Desperado": podíl na režii má převážně Andreas Frege známější jako Campino, frontman Die Toten Hosen. Neměl jsem možnost vidět a ptám se sám sebe proč právě "Desperado" se vubec řádně nedostal do českých kin ani na DVD oficiálně do české distribuce s českou podporou. Upřímně lituji dnešních poměru show-byznysu a poptávce a zájmu u diváku po laciném a tupém povrchním mainstreamu převážně nesmyslné hollywoodské produkce, kdy se nedostane vubec v českých kinech a v oficiální české distribuci pak umělecky nezávislé kinematografii. Kde to mi češi jsme? Je to zoufalé a bezutěšné, že jsme si zvykli jen na dnešní komerční hollywoodský konzum. Nenávidím Ameriku za to jaký nesmyslný obraz o sobě ve filmech americké produkce vytváří a podává - většina američanu je ve skutečnosti negramotná, falešní namyšlení lidé s přetvářkou v médiích, kdy Amerika se stala nebezpečnou a násilnou zemí, právě proto že legální držení zbraně je v USA téměř bez výjimky dostupné všem dospělím lidem. Myslím slovy amerického režiséra Nicholase Raye že Američané už o Americe ve skutečnosti moc nesní. Nechci bít xenofobní, ale to jaký filmy američané nezodpovědně natáčí nejvíce vypovídá o jejich (o americké) mentalitě. Vím že zkušenost s americkou realitou je ve skutečnosti jiná, vím to právě díky Wimmovy, který o Americe v Německu dlouho snil, a když ji konečně navštívil, byl osobně zklamaný, byl rozčarován a znechucen tím že Amerika i pro Američany přestala bít zemí jakou právě možná kdysi bývala a že sám neměl možnost tam osobně umělecky nezávysle natáčet ,,svuj" autorský film tak jak by si přál. Kdo nečetl jeho mimořádně znamenitou a vyjímečnou esej pod názvem "Americký Sen" (1984) s podtitulem "Nezvěstný", který je osobním manifestem proti egoisticky lhostejné dnešní masové konzumní společnosti v USA, a nekriticky obdivuje Ameriku ten jako by nebyl. Wimm Wenders si přitom až V Americe uvědomil své evropské ,,kořeny" a svou příslušnost právě raději domovské Evropě.

Neviděl tu laskavě prosím někdo od Wimma Wenderse film "Až na Dno"? Uvítal bych právě k tomuto filmu nějaký komentář. Já film neviděl. A přál bych si film moc vidět. Nevíte tu někdo jestli se film "Až na Dno" vubec oficiálně dostal na DVD právě do české distribuce? Nemám přehled, uvítám info....

Dávám přednost těm road-movie filmum, na kterých Wim spolupracoval s Franzem Lustigem, s jedním z nejlepších evropských kameramanu. I jedním z duvodu je to že se oficiálně dostali do české distribuce k zakoupení na DVD. Jsou to road-movie snímky "Land of Plenty" ("Země Hojnosti"), "Dont Come Knocking" ("Nechod Klepat na Dveře") a "Palermo Shooting" ("Přestřelka v Palermo"). Osobně ocenuji, uznávám a miluji Franze Lustiga jako vyjímečně nadaného a ctižádostivého kameramana, který dnes patří ke špičce mezi evropskými kameramany. Právě na těchto filmech Franz Lustig odvedl vynikající práci ve vizuálním ztvárnění těchto filmu. Jsou to mistrovsky ztvárněné záběry kamery kdy divák má plný fyzický pocit a prožitek plné autenticity filmu a toho co dokáže nasnímat samotná kamera, kdy osobně díky Franzu Lustigovy nabývám dojmu že jako divák stojím tzv. za kamerou. Tím přiznávám to že už vubec nemám bohužel osobně přehled o všech filmech a dokumentech Wimma Wenderse (ani bych mít nechtěl), ale mám jako jeho filmový divák zužený rámec osobního přehledu o několika málo jeho filmech, které stojí za to vidět opakovaně, protože přesně takhle si chci Wimma Wenderse jako divák co nejlépe už osobně zapamatovat, přesto je pro mě jako pro diváka velkou a nesmírnou ctí tu o nich referovat. Vydím to jako svou povinnost. Je pro mě celkem zbytečné pečlivě a podrobně popisovat děj filmu, raději se namísto toho zaměřím na intelektuální vnímání autenticity filmu a systematické filozofické hloubání o smyslu, učelu a poslání filmu, kinematografie, kterým je pro sociálně vychovávat a vzdělávat filmového diváka a otevřeně neukazovat už násilí jako pozitivní nebo vítězné jak je tomu převážně ve filmech americko hollywoodské produkce. U Wimma Wenderse je to laskavé, pečlivé a citlivé vzájemné naslouchání si s cílem si navzájem nenásilně porozumět. Neměla by zdaleka už převažovat hollywoodsko americká produkce filmu, ale i ta okolní kinematografie ve světě (v Evropě, v Asii, na Blízkém Východě...) by měla mit svou vlastní odlišnou národní totožnost, svou jedinečnost, svou vlastní odlišnou hodnotu od té Americké. Na to by se nemělo divácky zapomínat. A bohužel je tomu dnes opakem.

Německý nezávislí filmař, velký vášnivý nadšený cestovatel, nejen hudební dokumentarista, univerzitní pedagog, fotograf, teolog, esejista, bývalí filmový kritik a dnes uznávaný producent svých filmu a přesvědčený hluboce věřící protestant (luterán) a stejně tak ambiciozní spisovatel právem zaslouženě ve své zemi obdržel celou řadu vysokých čestných státních vyznamenání jako málokdo. A přesto diskuse tady k němu tolik chybí, dnes je trendem (v) dnešní konzumní společnosti asocialita, egoismus a povrchní tupí mainstream. Na to nelze bít hrdý. Oproti Němcum stále platí že Češi jsou pracovití, ale svi.., co si pomužou až jen téhdy když je nejhuře. Nehlásím se k české špatné natuře, jsem Evropan.

Z filmu Wimma Wenderse "Land of Plenty" ("Země Hojnosti") jsem si oblíbil 3 filmové scény: 1) Když Lana (Michelle Williams) četuje se svým přítelem přes notebook, kamera nám (divákovi) následně dá nahlédnout do spuštěného videa, ve kterém vidíme doprovod učastníku pohřbu civilní oběti války, slyšíme bezutěšný pláč a naříkání ze zoufalství z bezmoci rodinných příbuzných oběti, která je na Blízkém východě, právě v Iráku jen jedním z mnoha civilních obětí války, kdy přes rakev je přehozena stuha s citátem připomínající nám, že ,,Bolest z míru je lepší než agonie z války.". Poté kamera najede na polocelek se záběrem obličeje Lany jak nesmírně zvídavě, ale současně smutně a zklamaně znepokojivě sleduje video v notebooku a z pozadí se teskně, nostalgicky rozlehne rocková hudba Thom and Nackt, právě která její pocity divákovy vyjádří v této situaci lépe než to, co muže zabrat v této události už samotná kamera. 2) Pro mě nejlepší scénou z filmu "Země Hojnosti" je vzájemný rozhovor Michelle Williams v roli Lany a Johna Diehla v roli Poula nad neštastnými událostmi terroristických utoku na Světové Obchodní Středisko v New Yorku z 11.9. v zátiší hřbitova v Troně, kdy každý však mluví sám za sebe právě o svých osobních vzpomínkách, právě ze svého osobního hlediska pohledu na tyto události, jak si je už osobně pamatuje a citlivě a pečlivě přitom naslouchá druhé osobě a snaží se porozumět a právě s Wimmem Wendersem pozorně sledujeme jaké osobní pocity v nich jejich tyto osobní vzpomínky na tyto neštastné a otřesné události vyvolávají a snaží se přitom osobně už přijmout a pochopit osobní pocity a hledisko pohledu na tyto události u druhé osoby a ptát se neustále sám sebe jak právě tyto neštastné otřesné události dnes vlastně vubec ovlivnili už současný, dnešní život v Americe. Aneb kdy Amerika bude opět tou dobrou zemí? To je nápis podél silnice, který míjejí cestou z Trony ve své dodávce za doprovodu písně "Land of Plenty" Leonarda Cohena, který je příslibem štastného konce filmu pro Michelle Williams a Johna Diehla s postupným nacházením své vzájemné mezilidské duvěry a s tím i své životní jistoty v těžké a v nejisté době.

Pochopil jsem, proč jedinou morálkou je pro Wimma Wenderse právě to, že se smí mluvit jen o svých osobních zkušenostech v životě a o svých osobních pocitech, ještě právě dříve, ještě předtím než o svých osobních názorech. To by mě kdysi možná i šlo. A politiku je třeba vždy umět striktně oddělit od našeho osobního a soukromého života, tam totiž politika nepatří - právě tak vznikal hudební dokument "Buena Vista Social Club" a další... Přesně tomu jsou i dnes po mnoha letech stále ještě nadčasově platné jeho road-movie filmy a dokumenty, pro mě jednoznačně jeho "Land of Plenty", "Dont Come Knocking" nebo "Palermo Shooting". Bohužel už musím převážně jen nepřesně citovat, selhává mě totiž pamět, soustředění se, učení se a kognitivní schopnosti vzato obecně a na mém špatném pravopisu i na stylistice mého vyjádřování se už je to bohužel poměrně nejvíce znát. Žádná remise. Velice nesmírně rád bych napsal o Wimmovy a jeho filmech něco více, ale bohužel už na to lidsky nemám. A také to tu zcela otevřeně přiznávám. A takhle už to dopadá ve chvíli kdy nepíšete své komentáře narozdíl od většiny druhých lidí, uživatelu fora osobnosti.cz, anonymně. Pro mě jednoznačně katastrofa.