Diskuze OSOBNOSTI.cz

Odcházím a už se sem i pravděpodobně raději nevrátím, je tady typicky česky lehkomyslná a typicky i jen povrchní velice nudná a vysoce dnes už velice i nezáživná diskuse o hovn. a na hovn. Jsem tady zhluboce osobně jen zklamaný nezájmem o upřímnou i hlubší diskusi a frustrovaný takovými lidmi a takovou dnes typicky i českou zkurveno. povahou kříženou někde mezi včelou a prasetem. Bohužel! Tady to je v samotné diskusi vždy jen největší ztráta času, mě mužete také urážet a stigmatizovat i znevýhodnovat pro psychiatrickou diagnozu, to se pak do lidí vždy dobře kope, ale právě narozdíl od Vás jsem tu otevřeně alespon něčím hluboce i upřímně nejvíce v samotné diskusi a k samotné tu diskusi i osobně přispěl! A to jediné se má vždy i počítat, nikdy ne psychiatrická diagnoza, protože nikdy s jistotou vubec nevíte a ani nemužete dnes s jistotou už sami vubec dnes vědět co vše je dnes v lidské přirozenosti a co vše je dnes pro druhé lidi dnes přirozené, kdo kolem Vás má nebo nemá poruchu osobnosti i bez tzv. Vám schválené, i bez oficiální dnes psychiatrické diagnozy, proto i Stigmatizovat vždy kvuli psychiatrické diagnoze je vždy pro většinu lidí a pro většinovou i společnost často nejen pohodlné a velice i povrchní a také hluboce vždy osobně pokrytecké, ale především je to vždy nesmyslné, a přesto to vždy lidi s duševním dnes onemocněním vždy bohužel bolí nejvíce, protože se sami hluboce vždy trápí a vnitřně užírají i duševně vždy trýzní svým hlubokým vždy Sebestigmatem a Sebestigmatizací vždy, které jim i nejvíce vždy brání právě dnes v jejich samotném zotavení, v jejich samotném dnes znovuuzdravení, protože to, jejich psychiatrická diagnoza nikdy není dnes přesně podle norem společnosti, ale to nejhorší vždy je, že hluboké Stigma a hluboké i Stigmatizování vždy dělá většině lidí bohužel dnes dobře, protože se tím, hlubokým Stigmatem zvenku vždy bohužel nejlíp společensky tlačí na osobní vždy Sebestigma, aby bylo vždy co největší a vždy i co nejhlubší, přesně to osobně zažívám a takové pokrytecké swině je vždy i zabít málo jak moc je dnes česká společnost i nechápavá a netolerantní, jak nedokáže sama tolerantně dnes přijímat a přijmout, ale právě i za tím je vždy absence a vždy i nedostatek samotné dnes mezilidské osobně vždy nejvíce dnes už duvěrné a rovnocenné partnerské vždy komunikace, právě i tak vždy vznikají vždy špatné stereotypní osobní dnes předsudky, které se už také mužou vždy odbourat a vždy i plně vyřešit jen a jedině vždy už partnersky osobně vždy duvěrnou komunikací, bez toho pak často platí dnes bohužel jediné - vždy špatné jednotvárné stereotypní osobní předsudky a dezinformace, polopravdy, mýty a pověry -, kterým i vždy bohužel osobně věříme často i vždy mnohem více než samotné pravdě, ta nebývá nikdy černobílá ani jednodduchá ani osobně nijak příjemná, právě i každá osobní zkušenost s duševním onemocněním je vždy dobrá a užitečná, vždy cenná a vždy i osobně přínosná, protože vždy nakonec i nejvíce vede k hluboké vždy proměně žebříčku svých osobních i životních dnes hodnot, priorit a právě i tím vždy i k největší mentální vyzrálosti, k největší mentální i vyspělosti, a právě i to by dnes mělo být vždy v samotné dnes lidské přirozenosti, aby člověk i vždy dalece a vždy i mnohem líp pochopil svou lidskou přirozenost a své osobní svědomí. Martin Dyntar

investigativní reportér Martin Dyntar: ,,přidělování sociálních bytu v Kostelci nad Orlicí (referentka MěU odboru bytové komise paní Kaválková) není dnes vubec transparentní, není dnes nijak vubec pruhledné, jak je vubec dnes možné že se ve zdejším zpravodaji vždy pečlivě a vždy dukladně tají a vždy zamlčují a nikdy už ani nezveřejnují už ani jména ani přijmení lidí kterým sociální byt je právě přidělen. Anebo se to i snad v krátké době celé změnilo? Upřímně dnes nevím, ale co píšu je pravda, celé je to pofiderní, jak pak muže veřejnost dnes sama vědět že se tzv. dnes nekšeftuje se sociálními byty! Celé je to dnes zvláštní, upřímně ani jsem to sem psát už vubec osobně nechtěl." Martin Dyntar

Ernst Wilhelm Wenders při svém pobytu v Paříži nebyl přijat na zdejší Akademii Malířských Umění, tak si alespon přivydělával výpomocí v uměleckém ateliéru. A právě ve Francii, při svém pobytu v Paříži, v té době navštěvoval zdejší kino, kde se postupně zrodila jeho největší vášen začít kriticky psát recenze právě o filmech, které v kině shlédl, později coby profesí už mimořádně nadaný a ctižádostivý znamenitý filmový kritik. To samé platí pro něj i co pro fotografa a kameramana, Wim má nesmírně vyjímečný a vzácný cit pro fotografování i pro práci s kamerou. Wim psal své filmové kritiky pro listy "Filmkritik", "Suddeutsche Zeitung" a pro "Die Zeit". Uvědomil si že má v životě mnohem navíc než zustat jen u profese filmového kritika. Nedokončil svá studia semestru medicíny a filozofie, ačkoliv puvodně snil o tom že se stane knězem a Wim se zajímá též i o teologii, a krom toho že obdržel celou řadu vysokých čestných státních vyznamenání v roce 1988 získal čestný doktorát pařížské katolické teologické fakulty a v roce 1995 mu stejné vyznamenání udělila i fakulta ve švýcarském Fribourgu. Wim vždy rád cestoval a právě k cestování ho podle jeho slov hodně podněcovala klasická anglo (britsko) - americká rocková hudba, kterou si oblíbyl, pod jejímž vlivem zprvu natáčel krátkometrážní a středometrážní existenciální, později už road-movie snímky, kdy se roku 1967 do roku 1970 stal studentem Vysoké Filmové Školy v Mnichově, je univerzitním pedagogem a spisovatelem, a také vyučoval na fotografické škole v Hamburku a pořádal ve světě vernisáže svých fotografií, natáčel životopisné, cestopisné a hudební dokumenty od "Nickuv film - s podtitulem Blesky nad Vodou" (1979) po cestopisný "Tokyo-Ga" (1983) a hudební "Buena Vista Social Club" (1998) a "Duše Člověka" (2003). Uspěšně Wim také založil svou vlastní nezávislou filmově produkční společnost Road Movies Films-produktion, která se často dostávala do finančních problému. Tématicky se ve svých road-movie filmech Wim zabývá ztrátou domova v Německu a problémem mezilidské komunikace, Wim se osvědčil jako znamenitý filmový kritik, i jako vyjímečný kameraman, vynikající fotograf, je scénarista, dokumentarista, producent a nezávislý filmový režisér, a také i univerzitní pedagog, spisovatel a teolog.

Odvolávám se tu i na citát Alberta Camuse:
,,Jsme všichni vini, ale jsme vždy nejvíce vždy vini sami tím že vše
sami v životě už bohužel dnes nedokážeme čerpat vždy jen sami ze sebe."
Martin Dyntar, citát Alberta Camuse je tu líp zdurazněný!

,,Campino ví o lásce a o skutečném přátelství dnes nejvíce! Mnohem více
než dnes sami katolíci, taky k nim sám cítím hluboké nesympatie pro
jejich církevně dnes povrchní a falešnou a špatnou morální jejich tolik
dnes zbytečně už ortodoxní, zbytečně dnes už tolik dogmaticky ortodoxní a
tolik zbytečně už konzervativní církevní interpretaci nejen samotné
křestanské Bible. To být dnes nesmí!" MD, Martin Dyntar.

Dari jsi krásná holka, v České Republice jdnes už ediná Trutnovská Shakira, rád bych tě ještě někdy v životě viděl...

V letech 1967 az 1969 žil Wimm Wenders v Mnichove ve společnosti těch nebezpecne a bezohledne fanaticky nejvasnivejsich a nejutopistictejsich anarchistů, tzn. mezi mnoha levicove smýšlejícími mladými lidmi. V jejich čele stali 2 největší občanský vzbouřenci Fritu Teufel a Rainer Langhans..., jak k tomu Wenders svými slovy dodává: ,, Tocil jsem policisty při veřejných občanských manifestacích a byl z toho "Polizei-film" o policejní strategii a brutalitě. A pak nás začali pronásledovat. (...) V te době se z vás stal téměř terorista nebo jste se psychicky zhroutil. (...) Namiril jsem si to do palestinských výcvikových táborů, ale v Rime jsem naštěstí všechno toto sve snažení zarazil. Nějak mně to pak cele všechno došlo." ...vzpomíná na neklidnou a bouřlivou dobu Wenders, který však byl v letech 1969 přitom tehdy sám zatceny za účast na občanské demonstraci veřejne protestující proti útoku na Rudiho Dutschkeho. ...a svými slovy dnes Wenders připomíná: ...v souvislosti s 68'rokem jsem sám také víceméně stal ve středu tehdejších politických aktivit, také jsem bydlel v komunitách a částečne i s lidmi, kteří se později dostali k militantním hnutim - v tomto bode jsem se s celým tímto hnutim osobně rozešel. (...) A musím osobně k tomu říct že ta doba ve mně zanechala velké osobní rozčarování." Právě toto a mnohe vše o Wimmu Wendersovy se na Wikipedii už vůbec nedočtete a nedozvíte. Samozrejme jak jinak správně a nezbytne uvedu zdroj odkud čerpám... (takže zdroj: Peter Gavalier a jinak převzato z knižního titulu "Spletite Cesty Wimma Wenderse" jinak všem ohledně života Wimma Wenderse k četbě vřele doporučuji. Už jsem skoro téměř jak novinář ohledně toho že vždy uvádím zdroj, to je myslím velmi důležite)

Vážím si tohoto největšího němce, tohoto největšího hrdého Evropana, mám největší respekt a velkou diváckou uctu k jeho pozdní filmové tvorbě. Jeho slova pro mě znamenají hodně: "Zlo není v lidech, ale jen ve vzdálenosti mezi nimi." Wimme děkuji, já k tomu dodávám pak svými slovy jediné: "Jen ve vzdálenosti mezi námi je nejvíce otázek, pochybností i nejistot!, nikoliv už v naši domluvě" (mé motto)

Mám skutečně velký, největší smysl pro čest
a spravedlnost, která ve společnosti bohužel dnes nic neznamená, proto i
také bohužel díky tomu dnes v sobě řeším příliš těžké a příliš i
hluboké morální dilema, které mě dnes vede k oblibě ruského spisovatele
Fjodora Michajloviče Dostojevského, který v sobě podobná morální
dilemata řešil v životě také, byl to také těžký melancholik a nejen
lidským bezprávím hluboce trpící člověk, Dostojevskij, který se sám v
klasické ruské literatuře nejlíp zabýval lidskou duševní i sociální
patologií hledal východisko v odpouštění, ale nemohl ho sám často v sobě
také najít, trest smrti, kterýmu unikl a který mu byl změněný na
dlouholetý pobyt ve vyhnanství na Sibiři ve vězení (kde jedinou už
knihu, která byla jediná i povolena a jedinou i knihu kterou už mohl sám
číst byla právě jen křestanská Bible) mu fyzicky i psychicky, i duševně
podlomilo jeho zdraví opakovanými častými záchvaty padoucnice,
Dostojevskij, kdo četl do konce jeho "Zápisky z Podzemí" (1864) dobře ví
jak i sám Dostojevskij dokáže být rád hluboce cynicky velice už
zlomyslný a vysmívat se nejen sobě, ale i druhým lidem, a hledat vždy
odpuštění nejen už sobě i větší toleranci. Martin Dyntar

,,Jak pak mužem vubec dnes už vědět že ty lidé dostanou byt vždy s trvalým pobytem právě v Kostelci nad Orlicí?" MD.