Diskuze OSOBNOSTI.cz

Ernst Wilhelm Wenders při svém pobytu v Paříži nebyl přijat na zdejší Akademii Malířských Umění, tak si alespon přivydělával výpomocí v uměleckém ateliéru. A právě ve Francii, při svém pobytu v Paříži, v té době navštěvoval zdejší kino, kde se postupně zrodila jeho největší vášen začít kriticky psát recenze právě o filmech, které v kině shlédl, později coby profesí už mimořádně nadaný a ctižádostivý znamenitý filmový kritik. To samé platí pro něj i co pro fotografa a kameramana, Wim má nesmírně vyjímečný a vzácný cit pro fotografování i pro práci s kamerou. Wim psal své filmové kritiky pro listy "Filmkritik", "Suddeutsche Zeitung" a pro "Die Zeit". Uvědomil si že má v životě mnohem navíc než zustat jen u profese filmového kritika. Nedokončil svá studia semestru medicíny a filozofie, ačkoliv puvodně snil o tom že se stane knězem a Wim se zajímá též i o teologii, a krom toho že obdržel celou řadu vysokých čestných státních vyznamenání v roce 1988 získal čestný doktorát pařížské katolické teologické fakulty a v roce 1995 mu stejné vyznamenání udělila i fakulta ve švýcarském Fribourgu. Wim vždy rád cestoval a právě k cestování ho podle jeho slov hodně podněcovala klasická anglo (britsko) - americká rocková hudba, kterou si oblíbyl, pod jejímž vlivem zprvu natáčel krátkometrážní a středometrážní existenciální, později už road-movie snímky, kdy se roku 1967 do roku 1970 stal studentem Vysoké Filmové Školy v Mnichově, je univerzitním pedagogem a spisovatelem, a také vyučoval na fotografické škole v Hamburku a pořádal ve světě vernisáže svých fotografií, natáčel životopisné, cestopisné a hudební dokumenty od "Nickuv film - s podtitulem Blesky nad Vodou" (1979) po cestopisný "Tokyo-Ga" (1983) a hudební "Buena Vista Social Club" (1998) a "Duše Člověka" (2003). Uspěšně Wim také založil svou vlastní nezávislou filmově produkční společnost Road Movies Films-produktion, která se často dostávala do finančních problému. Tématicky se ve svých road-movie filmech Wim zabývá ztrátou domova v Německu a problémem mezilidské komunikace, Wim se osvědčil jako znamenitý filmový kritik, i jako vyjímečný kameraman, vynikající fotograf, je scénarista, dokumentarista, producent a nezávislý filmový režisér, a také i univerzitní pedagog, spisovatel a teolog.

Odvolávám se tu i na citát Alberta Camuse:
,,Jsme všichni vini, ale jsme vždy nejvíce vždy vini sami tím že vše
sami v životě už bohužel dnes nedokážeme čerpat vždy jen sami ze sebe."
Martin Dyntar, citát Alberta Camuse je tu líp zdurazněný!

,,Campino ví o lásce a o skutečném přátelství dnes nejvíce! Mnohem více
než dnes sami katolíci, taky k nim sám cítím hluboké nesympatie pro
jejich církevně dnes povrchní a falešnou a špatnou morální jejich tolik
dnes zbytečně už ortodoxní, zbytečně dnes už tolik dogmaticky ortodoxní a
tolik zbytečně už konzervativní církevní interpretaci nejen samotné
křestanské Bible. To být dnes nesmí!" MD, Martin Dyntar.

,,Skutečná láska je pro mě vzájemná partnerská oddanost (loajalita) v přátelství a partnerská věrnost. Skutečná láska je pro mě upřímnost a otevřenost v hlubokých citech beze studu před sebou a skutečná láska je pro mě velká trpělivost a odpouštění viny bez osobní záště a bez osobních křivd. Skutečná láska je pro mě cítit se svobodným i být před druhými lidmi svobodně sám sebou. Skutečná láska pro mě znamená milovat bez žárlivosti. Skutečná láska je pro mě nesobeckost, štědrost (solidarita) a altruismus nejednat jen ve svémn zájmu a jen ve svém prospěchu bez ohledu na druhé. Skutečná láska je pro mě obětavost a pokora (tedy i křestanská láska). Skutečná láska je v přirozené autoritě - skutečná láska je ve svém přijetí kladně akceptovat s benevolencí (s benevolentním jednáním) a netrestat. Skutečná láska je pro mě hrdá ucta k sobě samému, resp. svá hrdá osobní sebeucta. Skutečná láska je pro mě aktivní demokracie (aktivní středolevicový občanský postoj) a svoboda a přijetí své individuality sebe sama bez předsudku a beze studu. Skutečná láska je vzájemná tolerance a vzájemný respekt. Skutečná láska znamená nezakazovat si sám sobě mnohé to co je mi lidské a plně přirozené - nejen fyzická intimita -sex 🙂. Ale ta největší láska je pro mě obyčejná vděčnost druhým lidem dokázat cítit se vděčným a být vždy vděčným a skutečná láska je pro mě vždy obyčejná mezilidsky přímá a bezprostřední duvěrná partnerská komunikace, protože upřímně a čestně (znamená být poctivý k sobě samému) milovat pro mě znamená s druhými lidmi vždy co nejvíce osobně komunikovat a nepřestat nikdy co nejvíce komunikovat, komunikovat vždy co nejvíce vždy bez předsudku a poznávat vždy co nejvíce své silné i zároven temné a slabé stránky, kdy ten největší dar je vždy partnerská duvěra, partnerská rovnocennost a svoboda." (věnováno dvěma lidem - němci Andreasu Fregovy - Campinovi z německého Duesseldorfu z německých Die Toten Hosen a Darině Dušekové z Trutnova)

Dari jsi krásná holka, v České Republice jdnes už ediná Trutnovská Shakira, rád bych tě ještě někdy v životě viděl...

V letech 1967 az 1969 žil Wimm Wenders v Mnichove ve společnosti těch nebezpecne a bezohledne fanaticky nejvasnivejsich a nejutopistictejsich anarchistů, tzn. mezi mnoha levicove smýšlejícími mladými lidmi. V jejich čele stali 2 největší občanský vzbouřenci Fritu Teufel a Rainer Langhans..., jak k tomu Wenders svými slovy dodává: ,, Tocil jsem policisty při veřejných občanských manifestacích a byl z toho "Polizei-film" o policejní strategii a brutalitě. A pak nás začali pronásledovat. (...) V te době se z vás stal téměř terorista nebo jste se psychicky zhroutil. (...) Namiril jsem si to do palestinských výcvikových táborů, ale v Rime jsem naštěstí všechno toto sve snažení zarazil. Nějak mně to pak cele všechno došlo." ...vzpomíná na neklidnou a bouřlivou dobu Wenders, který však byl v letech 1969 přitom tehdy sám zatceny za účast na občanské demonstraci veřejne protestující proti útoku na Rudiho Dutschkeho. ...a svými slovy dnes Wenders připomíná: ...v souvislosti s 68'rokem jsem sám také víceméně stal ve středu tehdejších politických aktivit, také jsem bydlel v komunitách a částečne i s lidmi, kteří se později dostali k militantním hnutim - v tomto bode jsem se s celým tímto hnutim osobně rozešel. (...) A musím osobně k tomu říct že ta doba ve mně zanechala velké osobní rozčarování." Právě toto a mnohe vše o Wimmu Wendersovy se na Wikipedii už vůbec nedočtete a nedozvíte. Samozrejme jak jinak správně a nezbytne uvedu zdroj odkud čerpám... (takže zdroj: Peter Gavalier a jinak převzato z knižního titulu "Spletite Cesty Wimma Wenderse" jinak všem ohledně života Wimma Wenderse k četbě vřele doporučuji. Už jsem skoro téměř jak novinář ohledně toho že vždy uvádím zdroj, to je myslím velmi důležite)

Vážím si tohoto největšího němce, tohoto největšího hrdého Evropana, mám největší respekt a velkou diváckou uctu k jeho pozdní filmové tvorbě. Jeho slova pro mě znamenají hodně: "Zlo není v lidech, ale jen ve vzdálenosti mezi nimi." Wimme děkuji, já k tomu dodávám pak svými slovy jediné: "Jen ve vzdálenosti mezi námi je nejvíce otázek, pochybností i nejistot!, nikoliv už v naši domluvě" (mé motto)

Žiju stále více pro německé DIE TOTEN HOSEN! pro jejích výjimečné písně Armee Der Verlierer (politická pisen), Niemals Einer Meinung Sein, Paradies, XTC, Schlampe, Was Zahlt, Nur zu Besuch, Lugen, Depression De Luxe, Fallen, Alles Wird Voreburgehen, Tauschen Gegen Dich, Urlaubsgrusse, Alles ist Eins, Du Fehlst, Altes Fieber, Unter den Wolken a Ein Guter Tag Zum Fliegen z let 1993 až 2012! MD. Teď bojuju s nehumánníma s nelidskýma podmínkama se ztrátou bydlení, domova a zázemí! MD.  😞

Mám skutečně velký, největší smysl pro čest
a spravedlnost, která ve společnosti bohužel dnes nic neznamená, proto i
také bohužel díky tomu dnes v sobě řeším příliš těžké a příliš i
hluboké morální dilema, které mě dnes vede k oblibě ruského spisovatele
Fjodora Michajloviče Dostojevského, který v sobě podobná morální
dilemata řešil v životě také, byl to také těžký melancholik a nejen
lidským bezprávím hluboce trpící člověk, Dostojevskij, který se sám v
klasické ruské literatuře nejlíp zabýval lidskou duševní i sociální
patologií hledal východisko v odpouštění, ale nemohl ho sám často v sobě
také najít, trest smrti, kterýmu unikl a který mu byl změněný na
dlouholetý pobyt ve vyhnanství na Sibiři ve vězení (kde jedinou už
knihu, která byla jediná i povolena a jedinou i knihu kterou už mohl sám
číst byla právě jen křestanská Bible) mu fyzicky i psychicky, i duševně
podlomilo jeho zdraví opakovanými častými záchvaty padoucnice,
Dostojevskij, kdo četl do konce jeho "Zápisky z Podzemí" (1864) dobře ví
jak i sám Dostojevskij dokáže být rád hluboce cynicky velice už
zlomyslný a vysmívat se nejen sobě, ale i druhým lidem, a hledat vždy
odpuštění nejen už sobě i větší toleranci. Martin Dyntar

,,Jak pak mužem vubec dnes už vědět že ty lidé dostanou byt vždy s trvalým pobytem právě v Kostelci nad Orlicí?" MD.